„The Eagle Has Landed“, zní název výborného válečného filmu s Michaelem Cainem a přesně tento název mě napadl při pohledu na obálku novinky PRIMAL FEAR. Titul onoho filmu se ostatně nabízí při pohledu na téměř všechny nahrávky této „orlí“ party. Při poslechu její tvorby a současné znalosti (a to i poměrně povrchní) diskografie „metalových bohů“ JUDAS PRIEST je však evidentní, odkud vítr vane. Správná odpověď zní (alespoň podle mého názoru) – album „Screaming For Vengeance“ od jmenované liverpoolské legendy. A právě odkazy na její tvorbu se jako ona pověstná červená niť linou celou tvorbou PRIMAL FEAR. Ostatně výškařský démon Ralf Scheepers se nikdy netajil tím, kdo je jeho oblíbencem a kde se kdysi pokusil o angažmá.

Můj vztah k PRIMAL FEAR zcela pregnantně vystihuje přívlastek „ambivalentní“. Kapelu SINNER hlavního bosse kapely, Mata Sinnera, jsem nikdy nesledoval a po poslechu asi dvou alb to ani nemám v úmyslu. Zato Ralf Scheepers díky svému účinkování v GAMMA RAY mé pozornosti uniknout nemohl. Jeho odchodu z této skupiny jsem z důvodu návratu Kaie Hansena za mikrofon neželel, kterýžto pocit se upevnil vynikajícím albem GAMMA RAY – „Land Of The Free“. No, a pak se rozjel rychlík jménem PRIMAL FEAR … a prostě mi ujel.

Já naskočil až na jeho druhé zastávce pojmenované „Jaws Of Death“. Po poslechu této desky, pamětliv konání dobrého vojáka Švejka, jsem zatáhl za záchrannou brzdu. Opustil jsem tento vlak s úmyslem na něj zapomenout a vozit se jinou třídou. A tak se také stalo. O následujících hudebních zastávkách jsem pouze četl v recenzentských jízdních řádech, a to až do momentu, než jsme se jednoho dne náhodu střetli na stanici s názvem „Seven Seals“. A pořádně to zadunělo, jak má spodní čelist udeřila o zem při poslechu této desky. I brýle jsem si musel očistit po tom, co jsem vyvalil bulvy. Z nevalně vypadajícího a chátrajícího vlaku kouzelníka Zababy se totiž stal Orient Express. A kdo by se jím nechtěl povozit, že?

Od oné doby se sice onen vlak sice již tak neleskne a po albech „New Religion“ a „16.6 (Before The Devil Knows You´re Dead)“ to na generální opravu ještě není, ale po projetí zatím poslední zastávkou „Unbreakable“ zastávám názor, že provést údržbu a uklidit by neškodilo. Na posledních albech téměř potlačené odkazy na JUDAS PRIEST se opět objevily (zejména „Conviction“) a především u začátku a konce alba jsem si vzpomněl na termín „těžkoprdelní hevík“ (© Milda – viz jeho recenze „Devil's Ground“). V těchto částech alba se sice nedostavil „kamarád Bolehlav“ (opět © Milda – tamtéž), ačkoliv jsem slyšel tohoto pána (Bolehlava) obšlapovat a pokašlávat na peróně.

Ještěže album obsahuje blahodárný střed počínaje „And Then There Was Silence“, která jakoby vypadla z pera páně Weikathova z dob, kdy ještě obcoval s múzami, a konče únosně patetickou baladou „Born Again“. Sice bych si v názvech písní asi odpustil „metalové proklamace“ typu „Metal Nation“, ale koneckonců, pokud se jedná pouze o jediný song, který je evidentně určen pro koncertní prostory, proč ne. Na mnou avizovaném středu alba se kapela předvádí v podobě delších skladeb, kde Ralfův hlas většinou normálně zpívá a nesnaží se o nasraný výraz anebo o halfordovské výšky, na které sice má, ale po jejichž vyslechnutí v jeho podání může slabším povahám hrozit návštěva ORL, konkrétně ušní sekce. Poté, co Ralf dokončí píseň, v níž se vás úpěnlivě táže, zda si na něj vzpomenete po tom, co se znovu narodí („Born Again“), se bohužel objeví výhybka, po níž vlak jménem „Unbreakable“ odbočí opět do tmavého tunelu a jen taktak mine slepou kolej. Přes jisté výhrady tuto jízdu však hodnotím pozitivně.

Malý dodatek si ještě neodpustím ve vztahu k webovým stránkám PRIMAL FEAR, konkrétně k jejich komentované historii. Řekl bych, že oddíl „BAND“ nevábně zavání samochválou. Takovéhle plácání se po vlastních ramenou se hned tak nevidí. Ale to jen tak na okraj. Za kapelu by měla mluvit především její hudba. A ta rozhodně, alespoň v této aktuální podobě, špatná není.